Žijeme spolu

VÍC NEŽ CHARITA  

Může lidem s handicapem pomoci něco víc než charita? Může! A mnohem víc. A má na to každý z nás a nemusí mít peníze. Jsme vesnická škola s omezeným rozpočtem, a tak jsme se rozhodli, že charitu necháme pro bohaté a nenápadité, ať si dělají sbírky, sponzorují cokoli a kohokoli ostošest – my na to půjdeme od lesa. Tedy od lépe řečeno od srdce.

Víme, že každého člověka, a nemusí být postižený, nejvíce potěší, když „zapadne“, když není neúmyslně středem pozornosti, neukazují si na něj ostatní na ulici : „Jééé, podívej, ten má divný ruce, ten je slepej atd.“

Jak se dá toto zařídit, když naše lidská přirozenost nám velí okukovat lidi odlišné, bát se (častokrát i štítit se) neznámého – divného člověka? Jedině tak, že se s lidmi odlišnými budeme stýkat, uvidíme, jak žijí, jak chodí do školy, jak se baví, co umí. Uvidíme, že sice odlišně vypadají, ale jinak jsme si všichni podobní. Těší nás a mrzí úplně stejné věci. Proto v rámci dlouhodobého projektu pořádáme různé exkurze – minulý rok na Hvozdy, tento rok do Jedličkova ústavu, plánujeme navštívit i školu pro zrakově postižené a chráněné bydlení Portus na Slapech.

A výsledný efekt ? Chceme, aby děti z naší školy řekly: „ tak má divný ruce, je slepej, NO A?“ Vypadá to, že je to banalita, ale věřte, tahle větička handicapovaného zahřeje u srdce víc než anonymních 50Kč jako DMS. A zvládne to i malé dítě…

Napsala: Jarmila Dvořáková

 

Červen 2014 – Exkurze ČSS Hvozdy

Listopad 2014 – Exkurze do Jedličkova ústavu

Březen 2015 – Exkurze do Školy Jar. Ježka  a na Neviditelnou výstavu (fotky za akce) – článek viz níže

 

Duben 2015 – o ,,Neviditelném výletu“

V rámci naší školní vize – co nejvíce našim dětem přiblížit svět různě znevýhodněných lidí – jsme se tentokrát vypravili na Neviditelnou výstavu v Praze a do školy Jaroslava Ježka pro děti se zrakovým postižením.

Neodradilo nás ani aprílové počasí (od sněhových přeháněk po oblohu bez mráčku), ani výluka vlaků – jízdy dvěma autobusy, jedním vlakem a metrem určitě nelitujeme. O životě nevidomých jsme se dozvěděli a naučili mnohé. Třeba podepsat se Braillovým písmem, spárovat ponožky bez zraku nebo poznat sochu Michelangelova Davida podle hmatu. Vyzkoušel si vlastně někdo pobýt jen tak hodinu v černočerné tmě?

Že se na situaci nevidomých dá dívat s humorem a nadsázkou, dokazují i perličky, které zazněly ve školních pracích dětí:

Ve škole Jaroslav Ježka jsme si mohli vyzkoušet různé choroby vidění.“
„A ten psací stroj byl super – dělal jenom tečky!“
„V té tmě jsme se bála, jak jsem vůbec nic neviděla, ale na baru už mi bylo líp.“
„Slepí to mají těžký – hlavně když něco ztratí.“
„Kdybych neměl oči, bylo by to hrozný – nemohl bych sportovat, jen si házet s nějakým míčem, který pípá.“
„Když jsem vešla dovnitř (roz. na Neviditelnou výstavu), byla všude tma. Pak jsme narazila do nevidomého průvodce jménem Ondra – byl moc příjemný.“
„Na výstavě mě zaujalo, že jsem podle hmatu nic nepoznal.“

Všichni jsme si z této naší nové zkušenosti odnesli nejen dojmy, ale i ponaučení, takže účel výletu byl určitě splněn:

„Pro mě by to bylo hrozný, přijít o zrak, ale myslím, že se na to dá zvyknout. Člověk pak musí být opatrnější, ale zase víc používá ostatní smysly.“
„Slepí nemůžou vidět, jak kvetou kytky. To mě nikdy předtím nenapadlo. Mám ponaučení.“
„Když jsme se vrátili do školy, začal jsem si svých očí víc vážit.“
„A proto si všichni pamatujte: nezáleží na tom, jestli slepci špatně vidí, ale na tom, jestli má dobrý srdce.“